Both Helnwein and Jeff Koons work in a wide variety of media—frequently on a large scale—and incorporate elements of pop culture and sexuality. But whereas Koons rejects hidden meaning and embraces the superficial “kitsch” element, Helnwein reappropriates these symbols as a means of enhancing his message. Symbols of innocence take on a decidedly sinister air—in Helnwein’s “Los Caprichos” painting installation, a maniacally grinning plastic Mickey Mouse looms over a series of canvases depicting maimed and vulnerable children. Yet Helnwein’s work comes across as more a statement about general victimization of the young and loss of innocence rather than purely a jab at pop culture. Both Koons and Helnwein have produced multiple self-portraits, but they are also drastically different in tone. Koons’ self-portraits glorify the artist in an excessively heroic manner that verges on the ironic, flawlessly groomed and surrounded by attractive women and/or the trappings of success. Helnwein’s self-portraits, on the other hand, depict the artist as a bandaged, disfigured, sub-human figure, often splattered with pigment and displaying all manner of expressions of pain and worry. Both artists indulge in a certain narcissism, but the effect is utterly different. This contrast highlights the basic difference between the two artists: Koons is content to revel in the decadent and superficial, while Helnwein is obsessed with physical and psychological anxieties. ...

“All a poet can do today is warn”, World War 1 soldier poet, Wilfred Owen, wrote in a draft Preface for a book of anti-war poems he would never see published. He was killed on the eve of Armistice Day 1918. World War One, The Great War, The War to End All Wars . . . within twenty summers, Europe was engulfed again in the even greater catastrophies of the fascist era. The work of Gottfried Helnwein has its genesis in these years. They obsess him as a creative artist. As a kind of guardian angel, he grapples with them on our behalf. That such a nightmare would never visit us again. Or our children. Or our children’s children. Or “. . .all those still to come”. ...

Kdybych měl jedním slovem charakterizovat práci rakouského malíře Gottfrieda Helnweina, stačila by mi na to pouhá tři písmena – ZLO. Zlo ve všech možných jeho podobách a tvarech. Zlo, které je současně odpuzující i přitažlivé, každodenní, samozřejmé, přirozené … „takzvané zlo“.
Přestože je Helnwein především malířem, lze v jeho rané tvorbě vysledovat silný vliv tzv. Vídeňského akcionismu – uměleckého hnutí, které sdružovalo performery, fotografy a filmaře a jež se ve svých projevech zabývalo hojně tématy sexu a násilí (Schwarzkogler, Nitzch, Brus, Kren). Dá se říci, že Helnwein přenesl antiumělecké brutální akcionistické propriety nazpět do sféry konzervativněji posazeného umění a také uměleckého trhu (potenciál komodifikovatelnosti olejomalby pochopitelně značně přesahuje komerční možnosti performance). ...

V zrcadlovkách a s šátkem kolem hlavy připomíná Helnwein - výtvarník, performer a také majitel starého irského hradu, kde si celebrity podávají kliku - nějakou zazobanou rockovou star. Jeho temné a provokativní obrazy lákají média i nejširší veřejnost jako můry černé světlo za bílého dne. Výstava potrvá do konce srpna. Uvnitř ukázky. ...

Nereflektovaná minulost, jež nepřetržitě prorůstá do současnosti a způsobuje úzkost, je Helnweinovým hlavním tématem. Expozice jeho hyperrealistické, za fotografii lehko zaměnitelné malby i fotografií pokračuje v dramaturgické psychologizující linii výstav Galerie Rudolfinum. Gottfried HelnweinHelnweinova tvorba má i silný politický přesah. Malíř se počátkem 70. let zařadil mezi vídeňské akcionisty, kteří kritizovali rakouskou kolektivní amnézii ve vztahu k fašistické minulosti země. Hnutí nezávislých politicky angažovaných umělců se snažila státní moc potlačit, revoltující akcionisty třeba na čas uvěznila či v krajním případě vyhnala do exilu. Při performancích akcionistů tenkrát třeba tekla krev a po zemi se válely vnitřnosti. Dnes je vídeňský akcionismus nejznámějším ryze rakouským avantgardním uměleckým směrem. ...

Koncepčně formulovaná výstava malířského díla rakouského umělce Gottfrieda Helnweina (nar. 1948) s akcentováním pěti okruhů silných témat, jimiž se proslavil – portréty - tváře, násilí na dětech, nacismus, „Art in Amerika“ a metaforické portréty zpěváka Marilyna Mansona.
Výstava Angels Sleeping sleduje základní témata díla rakouského umělce Gottfrieda Helnweina (nar. 1948 ve Vídni). Autor se stal záhy pojmem v oblasti hyperrealistické malby, v zobrazení osamělého a zraňovaného člověka. Četné citáty z popkultury, fotograficky přesné detaily často monochromní, povrchově hladké, precizní malby navozují pocit podivné směsi důvěrně známého a jasně čitelného v kontrastu k tušené hrozbě, k nejasnému pocitu vyšinutí řádu, jež ohrožuje. Metafoře Helnweinova umění, i když často obsahuje rysy autoportrétu, dominuje obraz dítěte, které se obvykle nachází v mezním postavení, v krajně vypjaté situaci. ...

Let us take one of Helnwein's key images, "Epiphany 1 (Adoration of the Magi)", 1996 (mixed media on canvas, 210 x 333 cm). The figures of the officers in Nazi uniforms observing their leader are genuinely taken from an old photograph. Adolf Hitler is replaced by a seated figure of a young, distinctly Aryan blonde woman in a white dress, holding up with both hands upon her knee a standing, naked, strangely dark haired male infant, who in his face bears certain similarities to his predecessor in the original photograph. The figure of the Madonna, displaying her son to be honoured by the kneeling shepherds, is almost a literal paraphrasing of the painting entitled La Madonna del Rosario, finished by Michelangelo Merisi da Caravaggio in 1607. ...

Gottfried Helnwein's classic yet unnerving images transform sentimental representations of childhood into portraits of individual subjects frozen at the moment of suffering. His photo-paintings pirouette on the fine line between chocolate box pictures/excessive sentimentality and the cost to children of being treated as commodities, of suffering emotional or physical pain at a grown-up's hands.
High pictorial and technical values create compositions that recall contemporary cinema and seventeenth-century painting, expanding the treatment of time into epic. This apparent grandiosity plays against the immediacy of each suffering subject, underlining the different experience of time in childhood. Small hurts can devastate when you're a child. Big hurts stay with you for years, as survivors of Hitler's Anschluss testify.
Now, in the age of virtual use and abuse of children, Helnwein's insistence on valuing the humanity and charm of the littlest, the least powerful, offers a counterpoint to claims that suffering counts most when you're grown-up. It opens his practice into a series of pictorial mise-en-scènes, as did Rembrandt's tableaux in The Blinding of Samson (1636) or The Night Watch (1642). ...

El nuevo arte del dolor, con esta pretensión provoca una serie de experiencias catárticas que permiten hacer una traducción personal de lo que quiere decir, porque a partir de esta provoca en el espectador una sensación que muchas veces es identificada por cualquier hombre que contemple sus obras.
Una simple manifestación artística que permite hacer de una sola imagen algo que sea comprendido por la mayoría. El llanto de un niño es un símbolo universal en el que su comprensión no necesita de idiomas, ni idiosincrasias, es por eso que el arte de Helnwein legitima esta experiencia, porque de entrada el centrarse en el ser humano mantiene una sola lectura; la del ser humano; cualquier dolor y sensación es conocida sin tenerla que haberla vivido. La obra de este artista mantiene siempre la intención de provocar miedos, deseos, dolor y felicidad con la intención de nunca revelar respuestas, sino que siempre formulará preguntas que hagan al ser humano detenerse y observar para entender: ¿Cómo hemos llegado a esto? ¿Por qué lo seguimos permitiendo? ...

Gottfried Helnwein's latest exhibition, "Face It", is the artist's first show in his native Austria since 1985. A retrospective of 40 works from the 1970s to the present, it is more shocking than the Royal Academy's infamous "Sensation" of 1997. Helnwein aims to disturb not with, say, an elephant-dung Madonna, as Chris Ofili did then, but with a far more controversial Virgin. Of all his paintings, the most disturbing is Epiphany (1996), for which he dips into our collective memory of Christianity's most famous birth. This Austrian Catholic Nativity scene has no magi bearing gifts. Madonna and child are encircled by five respectful Waffen SS officers palpably in awe of the idealised, kitsch-blonde Virgin. The Christ toddler, who stands on Mary's lap, stares defiantly out of the canvas. Helnwein's baby Jesus is Adolf Hitler.
(Julia Pascal, New Statesman, UK, "Nazi Dreaming", April 10, 2006) ...

Gottfried Helnwein (ur. 8 października 1948 roku w Wiedniu) - artysta pochodzenia austriacko-irlandzkiego. Uprawia kilka gałęzi sztuk, od tradycyjnego malarstwa, poprzez fotografię a po perfomance. Helnwein studiował malarstwo na Akademii Sztuk Pięknych w Wiedniu (Academy of Fine Arts Vienna; Akademie der Bildenden Künste, Wien). Skończył z wyrónieniem (the Master-class prize); otrzymał równie nagrody Kardinal-König prize oraz Theodor-Körner prize.
Jego wczesne prace to przede wszystkim hiper-realistyczne akwarele przedstawiające okaleczone dzieci; motyw ten był często wykorzystywany równie w licznych perfomances w miejscach publicznych. Helnwein jest konceptualnym artystą; koncentruje się przede wszystkim na psychologicznych i socjologicznych aspektach niepokoju i lęku wśród społeczeństwa, które te z kolei wywodzą się z historycznych wydarzeń i politycznych dyskusji. W rezultacie jego prace często są postrzegane jako prowokacyjne i kontrowersyjne. ...

Cindy Sherman und Gottfried Helnwein Selbstbildnisse können zweifelsohne in die Porträtform „ästhetisches Selbstbildniss mit politischer Aussage“ kategoriert werden.
Betrachtet man ihre Werke jedoch im Vergleich, z.B. Hinsichtlich der gestalterischen Mittel oder der Art der Inszenierung, so lassen sich, neben einigen weiteren Gemeinsamkeiten, viele Unterschiede der beiden Künstler feststellen ...

Folgt man Marc Degens, ist er überhaupt »der erste deutschsprachige Autor, der sich in seinen Werken intertextuell auf die (amerikanische) Comicliteratur bezog«. Auch Klaus Reichert bezeichnet ihn in dieser Frage als »Pionier«. Ähneln seine Leseerfahrungen, nach denen hier gefragt werden soll, also dennoch - über den großen Altersunterschied hinweg - denen Gottfried Helnweins, wie der Künstler glaubt? Helnweins Verhältnis zu Donald Duck ist von ostentativer Glorifizierung geprägt - ja, bisweilen eignet ihm ein buchstäblich apotheotisches Moment: Im zitierten Interview etwa gerät die Figur wörtlich zum Heiland der österreichischen Nachkriegsgeneration. »Ich hätte lieber einen Gott, der wie Donald Duck aussieht, als einen, der wie Adolf Hitler aussieht«, heißt es seitens des Künstlers im Zusammenhang mit Spekulationen über die Mangelhaftigkeit der Schöpfung Mensch. In einem Interview mit der Zeitschrift Wiener im Februar 2006 wird zwar hinsichtlich dieser Auswahl ein Drittes nicht explizit ausgeschlossen, auf die Frage »Sind Sie sicher, dass Gott existiert?« heißt es aber: »Natürlich - die Existenz Donalds steht außer Zweifel«. In Helnweins Aufsatz Die Ente ist Mensch geworden schließlich wird Donald Duck als »Ankündigung und Ahnung einer neuen Zeit«, »Schöpfung im eigentlichen Sinn des Wortes«, »Creatio ex nihilo« und endlich als (offenbar willkommener) Bruch mit dem Menschenbild der griechischen Klassik apostrophiert. Helnwein stilisiert Donald zur Vision der fälligen Überwindung des Menschen, Walt Disney wird mit Nietzsche und Buddha verglichen. Gleich, wieviel von dieser Position in bezug auf die Ducks bloß Pose und Mittel der Irritation ist: Der Stellenwert, der Disneys bzw. insbesondere Carl Barks' Werk in Helnweins künstlerischer Arbeit eingeräumt wird, macht deutlich, daß hinter seinen Sätzen nicht etwa pure Ironie verborgen ist, die womöglich gerade auf eine Demontage der Popularität der Comic-Produktionen abzielte. ...

Das »dreidimensional[e] und farbig[e]«, »neue[] magische[] Universum« von Entenhausen, in das Gottfried Helnwein in seiner Kindheit aus dem nachkriegsgrauen Wien eintrat und von dem er auch seine Künstlerkollegen verlockt sieht, zeigt sich also in Jelineks Essay gerade auf eine beklemmende Eindimensionalität reduziert. Bei H. C. Artmann nun sind Disneys Protagonisten weder Götter oder Übermenschen noch kritisch analysierte eindimensionale Menschen, sondern schlicht - Menschen. Artmanns in obigem Helnwein-Interview zitierter Formulierung von Donald Duck als dem einzigen Menschen ist, wie sich zeigen wird, ein entschieden anderer Charakter eigen als Helnweins Rede vom göttlichen Donald. Sie ist im Umkreis des Dichters offenbar zur gerne reproduzierten oder auch variierten Weisheit geworden: »Der einzige mensch, der es heutzutage noch versteht, ordentlich die welt zu besehen, ist Donald Duck«, heißt es in Artmanns literarischem Tagebuch "das suchen nach dem gestrigen tag" (1964). In einem Exemplar des von Gottfried Helnwein illustrierten Edgar-AllanPoe-Bands Unheimliche Geschichten, das sich in Artmanns Bibliothek findet, liest man Helnweins Widmung (die beiden kannten einander persönlich): »Die einzigen Menschen, die uns heute noch etwas zu sagen haben, sind Donald Duck und H. C. Artmann«. ...

Gottfried Helnwein's Epiphany (Adoration of the Magi) is a strange takeoff on a traditional New Testament theme in art. The work depicts a Madonnalike mother displaying her baby to attentive Nazi officers, Painted in hyperrealist grisaille with chiaroscuro effects, the work resembles an old documentary photograph made huge. The eerie, sinister overtones are unmistakable. Who is this mother? What do these officers want with her and her child? What kind of official paper might the officer on the left hold in his hand and what might be its result? Helnwein, characteristically, presents us with an ambiguous, haunting image and leaves us to wonder about its meaning. Helnwein's background perhaps helps explain why his often difficult subjects have been interpreted in various, often contradictory, ways by opposing sides of the political debate about World War II. With its huge size, hyperrealist style, and disturbing content, this unsettling work bestows a psychological anxiety accompanied by a strong magnetic pull. Confronting it, we tend to stare-entranced by both its beauty and its seductive, malevolent overtones. ...

La manière la plus dialectique pour recycler, détourner, admirer et critiquer tout à la fois, demeure le médium photographique. Gottfried Helnwein propose des images inconvenantes, qui renvoient la pérennité des objets dérivés de Disney à des statuts diversement fétichistes: images saintes que l'on prie ou statuettes lubriques qui promettent des extases ambiguës. ...

The facade of Disney and America in the guise of the Mouse is one of the things that Helnwein and others present to us. Claes Oldenburg took the facade to its literal extreme when he proposed a flat Mouse's image for a facade to Chicago's Museum of Contemporary Art, and produced a flat Mouse sculpture. Helnwein, Oldenburg and others are using the Mouse to make social and cultural comments about our society, in the broadest sense, but with humor. ...

21c Museum is North America's first museum dedicated solely to collecting and exhibiting contemporary art of the 21st century and will host a series of guest curators. The 21c collection features both emerging artists and acclaimed international artists, such as video artists Bill Viola and Tony Oursler, photographers, Andres Serrano, Sam Taylor Wood, and David Leventhal, sculptors Yinka Shonibare and Judy Fox, and multimedia artists Chuck Close, Gottfried Helnwein, Red Grooms and Kara Walker. ...

"In memory of the children of Europe who have to die of cold and hunger this Xmas", was written on the draft of a poster in the winter of 1945 by the Austrian painter Oskar Kokoschka who emigrated to London. He had 5000 copies printed at his own cost and posted in underground stations.
In late autumn 1988 the Austrian painter Gottfried Helnwein, who emigrated to the Rhineland, mounted a series of five meter high photo prints with children's faces along a one hundred meter long wall between the cathedral of Cologne and the Museum Ludwig. He called the work Selection (Ninth November Night). It is a work of monstrous expression and painful effect. His title recalls the anniversary of the so-called Reichskristallnacht, through which Helnwein gives the children's portraits their almost overwhelmingly harrowing effect.
As we were preparing his exhibition for the Lentos Art Museum together with Gottfried Helnwein, I was researching at the same time for a different project about Kokoschka. The story of the London posters was new to me. Unintentionally and unexpectedly the two artist lives blended into one another for a brief poignant moment. With a tremendous creative effort, ability to communicate, organizational experience, implementation energy and financial resources, both artists devoted themselves on a specific occasion to an appeal: Remember! ...

Of course, the current studies on the face already rely less on effect-seeking, expressive drasticness. Rather, Gottfried Helnwein masks a possible mental turmoil or traumatization of his picture models, which might be suggested, for example, by the black, seemingly fascistoid and fetishized uniform parts, behind the posed expression of his children's faces. Like Laocoon, these "beautiful" children that seem as though carved from wax, no longer cry out. They bear something that is not named and yet is visible. In their intimacy, they communicate an unfathomable inscrutability. The viewer's irritation arises from not being able to find a clue to this mystery. The wound is to be kept open and no one should be allowed to heal it. ...